Jadrnou slováckou mluvu, tradovanou po staletí, můžeme dnes slyšet nejčastěji jen od starých lidí.

Nářečí, přezdívky

Hovorany jsou jedna z obcí hodonínského okresu, jenž patří do oblasti nářečí východomoravského, náležejícího k slovenskému dialektickému vlivu, který prolíná velkou částí jižní a jihovýchodní Moravy.

Mluva hovoranská se pronikavě odlišuje od nářečí sousedních Šardic, Čejče, vykazuje shodné znaky spíš s Mutěnicemi, Dubňany a Hodonínem.

Nejmarkantnější je užívání zvratného "sa" místo "se".                                          V Hovoranech "sa mluví".

Další rozdíl od spisovné češtiny: "y" se vyslovuje měkce (býk, sýr, mlýn, strýček...).

Dvojhláska "ou" je v základu slova nahrazována samohláskou "ú"            (kúkol, súsed, búřka, kúsek, mucha...), někdy i v koncovkách (nesú, perú, dajú, dobrú ženú, tvojú mamičkú...) a dokonce i v přjmeních (Cúfal, Ondrúšek, Kúdela,...

Ve 2., 3. a 6. pádu čísla jednotného ženského rodu se vyslovuje "ej" místo "é" (v novéj modréj sukni, u téj našéj švagrovéj . . .)'

ve 3. pádu čísla množného mužského rodu je koncovka "-om" (k súsedom, ke koňom, k Ševelom. . .)'

v 7. pádu se končí na "-ama", "e-ma" (vjel tam oběma kolama, novýma botama, s tema mojíma hrablama...).

Ve 4. pádu množného čísla mužského rodu se užívá tvarů 2. pádu (genitivních tvarů) (majú dvoch černých psů, je to jídlo pro zdravých).

Přehlásky - "e" se mění v "a": noša, pantla, držat, bez muža, bez čepca, noža...,

               k - g: gde...,

- odsouvání 'j" před "e" a "i": ešče, enom, itrnice, inačí...,
- vypouštění hlásek: kerý, prázný, zvihnút...,
- "št" se vyslovuje jako "šč": Sčepán, ščestí, ščúr, nebožčík, vypleščil oči...,
- staré přechodníky: choďa, iďa, nechca, naříkaja...,
- měkčení souhlásek: deň, jačmeň, haňba...,
- nestažené tvary zájmen: mojého, tvojého...,
- krácení samohlásek: mak, jarna, blato...,
- prodlužování samohlásek: dójit, zvónit, došél, strójit...,
- dlouhé ŕ: tŕní, vŕzat, fŕkat, dŕcat, hŕkat, žbŕůňat, domŕzat, otŕčat, šošŕňat...

Starším lidem se vykalo a mluvilo se o nich v 3. osobě množného čísla, např.: "Stařečku, naši tatínek Vám zkazujú, abyste k nám došli."

Tak jak se mění technologie práce a mizí staré nářadí a předměty denní potřeby, ztrácejí se z naší mluvy i jejich názvy a mnoho slov dříve běžných dnes už neuslyšíme.

Nepěstujeme konopí a neužíváme tedy močidla, trlice, hachlu, motovidlo ani přeslicu. Z kuchyní zmizelo čelesno, sopúch, mažár, trdlo, maslénka, díža, kopisť, tlúčka a jiné. Zmizely staré vozy a s nimi i slova: lušně, brdečko, longo, korba, lúkotě. Sotúrek a čepák vidí naše děti jen v hodovém průvodu a slova: kujátko, krbík, knutel nikdy neslyšely.

Sem tam se ještě setkáme se slovy. kučnica, legátka, aldamáš, grmolec, žufánek, zřídka s několika málo germanizmy: gaňk, firhaňk, omeldovat, tringelt, pucovat, šporhelt, jichž se zde neužívalo tolik jako v místech, kde byly průmyslové provozy.

Přezdívky:

Po dlouhá staletí žily rody na stejném místě a i většina sňatků se uzavírala mezi příslušníky naší obce, přespolní byly spíš výjimkou. Proto je dosud v dědině mnoho rodin stejných přímení. Pro zajímavost uvádíme nejrozšířenější: Ševela, Holešínský, Horák, Lačnák, Košulič, Ivičič, Koliba, Latýn, Grmolec, Vykydal, Ištvánek, Bravenec, Esterka, Šurýn a Vindiš. Aby se rozlišily, vznikaly přezdívky. Nejvíc je jich podle křestních jmen některých členů rodiny např. "Michalových", "Hubertových", "Valentinových", "Matějových", "Jurových", "Jurkových", "Simošových", "Slávečkových", "Valošových" i "Jakubových" aj., v některých případech i ženských "Žofkových", "Babušových", "Rózkových", "Andělínových", apod.

Další vznikaly podle řemesla či vykonávané funkce, např.: "Kolář", "Mléčkař", "Kostelník", "Trafikant", Muzikant", "Polecajt", "Bubeník", "Sokolník", "Kovář", "Ševc", "Tesař", "Krejčíř", "Cestář", "Kožušník", "Včelař", "Tajemník"..., nebo podle výrazných tělesných rysů: "Dlúhý", "Vysoký", "Veliký", "Drobek"..., či podle místa bydliště: "v kútku", "z vile", apod.

Také části obce pomáhají identifikovat některé rodiny, např.: "na dolním konci", "u rybníka", "v dědině", "na Hradčanech", "ve Vrchních chalúpkách", "za kapličkú" apod.

Vznikají i jiné přezdívky, někdy žertovné, často již v dětských letech. Poslední skupinu přezdívek tvoří přezdívky vzniklé na pracovištích, např: "Glajda", "Fugas", "Bundoš", "Šohaj ",,,Frigoš", "Cyra", "Artur" aj.

"Udělat to enom, aby čert za zlé neměl. Dyž nevidíš, vem si oči do hrsti.        Má hluchý týdeň. Utékl hrobařovi z lopaty. Pleteš koše z baňama.               Hleď si svého při jarmaku." "Čeká jak kuře na sopel. Hledí jak vrana do kosti. Chodí jak zmoklá slépka, jak bludná duša, jak strápený oficír. 

Tahne sa jak smrad. Tlačí sa jak cigán do kostela, jak žid na palírňu.            Sedí jak noša hub. Stójí jak hlúpý, jak svatý za dědinú. Ostál jak opařený.   Jede jí huba jak tragač. Má rozumu jak koza bobků. Cučí jak sviňa ve rži.

Spí jak dyby ho do vody hodil. Chrápe jak bela. Žere jak Prais. Byl hladný jak pes, jak mlynářova slépka. Pije jak holendr, jak duha. Je napitý jak snop, je namotaný, naslopaný, nadraný.

Je hlůpý jak daleko vidí a ešče kúsek za rožek Co sa stavijáš jak prázdný měch? Ten má rozumu za štyřech hlúpých. Je jak pobúchaný, pytlem praščený. Je steklý jak pes. Ocápl sa jak čert na hříšnů dušu. Je ťažký jak žoch. Tahne z něho Jak dyž odrazí trojku. Je tlustý jak ženatý vrabec, jak opuchlá niť, je jak škrošňa.

Má nohy jak brka, može mu hrát na žebrách. Je vypasený jak lúka na podzim. Je zhnilý jak kúč. Ste jak dvá netáhaví koně. Valí z něho jak z vola. Ten sa nepřetrhne, má ruky jak panáček Je s ním řeč jak s kozů rozprávka.

Dopadl jak hupkař. Vyvrangal by aj na jalovej krávě tele. Ostal červený jak tele. Kope do brdečka." "Potí sa jak dverca od chléva. Drží sa jak h.... košele. Nese sa jak h.... na palici.

Už má dušu v péří. Je hluchý jak peň. Má sa jak na kraji v nebi. Je tu tma jak v řiti. Hnal by veš za korunu do Víďna. Smrdí jak cap. Vytahuje sa jak tričko za 5 korun. Točí sa jak Kača v čepici. "Svítí to jak za koňské duše.

Chalupa otřískaná jak rasovňa. Drží to jak helvítská víra. Je to rozbité (roztrhané) jak turecká fána." A mnoho dalších...

Vyhrůžky:

"Šak já ťa naučím! Enom počkaj až půjdeš okolo našého! Nežádaj si ňa! To by byl čert vápeníkem, aby to nešlo! A nepovolím dyby sas na vrch hlavy stavijal! Sak to máš u mňa skované!", aj.

Až do poloviny 20. let si většina obyvatel udržela původní nářečí. Vysoká zaměstnanost v průmyslu, dojíždění do zaměstnání a snaha nelišit se od ostatních, vedla mnohé k tornu, že se začali přiklánět ke spisovnému jazyku, později i k různým žargonům, přenášeným televizí.

Jadrnou slováckou mluvu, tradovanou po staletí, můžeme dnes slyšet nejčastěji jen od starých lidí.